"Proč mě vůbec neposlouchá? Jak to, že neslyší, co říkám?"
Použil jsem snad všechny známé komunikační techniky, přesto stále narážíme na tu samou zeď. Probíráme to snad půl hodiny a neposunuli jsme se ani o píď.
F-R-U-S-T-R-A-C-E.
Neslyší, že vlastně nejsem proti němu, natož aby se na to dokázal podívat z mého pohledu. Nechci ho o ničem přesvědčit, přál bych si jen, aby mě prostě slyšel.
Rozcházíme se v nepochopení. Nerozumím tomu, jediné, čím jsem si téměř jistý, je to, že on cítí z naší konverzace podobnou beznaděj. Takový pocit, jako když se snažíte zkrátit si cestu lesem, narazíte však na lem skalního útesu a nezbyde vám než se celý kus cesty vracet zpátky.
Snažím se nad tím mávnout rukou a pustit to z hlavy.
Marně. Neodbytná vzpomínka se druhý den vrací. Co bylo špatně? Dá se udělat něco jinak? Proč jsme se takhle minuli?
Jakýsi vnitřní hlas mi odpovídá. "Pokud tě někdo neposlouchá, je dost možné, že ti chce sdělit něco hodně důležitého a necítí, že bys ho opravdu slyšel."
"Ale vždyť já ho poslouchal. Dokonce jsem mu říkal, že ho chápu!" protestuju.
"Možná racionálně, možná slovy, ale CÍTIL jsi opravdu, co ti chtěl říct? PROŽIL jsi to z jeho pohledu? Myslíš, že on opravdu POCÍTIL, že mu rozumíš?" trvá na svém můj vnitřní hlas.
"Hm, to asi ne," pokrčím rameny.
Vlastně ani nevím, jestli jsem mu OPRAVDU rozuměl. Nikdy jsem moc nechápal lidi, co tvrdí, že žádné rozdíly mezi mužským a ženským principem neexistují, moderní feministické směry jsem vždycky považoval spíš za povrchní, zjednodušující a možná i nebezpečné. Měli bychom si obou pohlaví vážit tak, jak jsou, ne se snažit udělat z žen muže a z mužů ženy, respektive ze všech jakési šedé bezpohlavní bytosti. Barevnost světa a hra polarit je to, co mě na životě baví.
V tu chvíli mě začíná celý konflikt opravdu zajímat - větřím příležitost naučit se něco podstatného o životě. Beru si tuto otázku s sebou do meditace.
No jasně, vždyť už to vidím! Jak zásadní pro něj ta zpráva musí být, když do toho investuje tolik energie! Dotýkám se čehosi křehkého a citlivého. Jakási jiskřička pravdy žhnoucí hluboko uvnitř, kterou nejspíš vykřesaly náročné životní zkušenosti. Cítím k ní až posvátnou úctu, vidím, jak je důležité, že ji sem přináší. I když jí možná nikdy plně neporozumím. Právě proto je důležité, že ji tak bedlivě střeží.
Náhle v něm jako v zrcadle uvidím odlesk sebe sama. Jak důležité je i pro mě chránit tu svou jiskřičku. Jak moc mi záleží na tom, aby ji někdo uviděl, aby nezhasla.
Tady se spojujeme. I když každý chráníme tu svou jiskru pravdy, obě patří jednomu ohni. Kdesi hluboko uvnitř vím, že i když si nejspíš nikdy neporozumíme plně, tak oba sníme o podobném světě. V tom, na čem opravdu záleží, se nijak nevylučujeme.
Srdce se mi otvírá a celého mě zalévá pocit klidu a lásky. Najednou cítím celý svět jako hluboce propojený a jaksi nevysvětlitelně bezpečný. Jirka cítí zvláštní vnitřní pohlazení. Ví, že je důležitý, i když je zároveň jen jedním z mnoha listů na obrovském stromě.
Jedu metrem. Všichni lidé do jediného jsou neuvěřitelně a přitom nenápadně krásní. Cítím, jak každý nese tu svou jiskru, vykřesanou jedinečným příběhem. Jsme větvemi téhož stromu, a přitom ty ostatní větve pro mě navždy zůstanou tak trochu záhadou. Nikdy jim neporozumím úplně, vždycky zůstanou trochu tajemní.
Až příště narazím na neporozumění, tak si vzpomenu a zeptám se sám sebe: co je pro mě teď tak cenné a důležité, že mi to brání druhého opravdu slyšet? A co je skutečným jádrem toho, co mi chce druhý sdělit? Přijmu konflikt jako pozvánku k hlubšímu propojení. Pokusím se oba plamínky ocenit natolik, aby si vzpomněly, že jsou to dva stejně důležité jazyky jediného ohně.
Leave A Response