Energie proudí tam, kam míří pozornost.
Třetí krok nám přináší praktický nástroj. Pokud se s ním naučíme zacházet, umožní nám stát se skutečným spolutvůrcem života. Neboť být si vědom svého potenciálu je sice krásné, skutečná legrace však začíná ve chvíli, kdy dokážeme toto modré z nebe snést sem na Zemi. Nejspíš už tušíte, o jakém nástroji mluvím. Tím nástrojem je naše pozornost.
Naše pozornost je velice mocná. Pokud totiž víme, co v životě chceme, a dokážeme se na to opravdu zaměřit, nezbytně daného záměru docílíme. To je skutečným významem slov „pozitivní myšlení“ – neznamená to „přemýšlet jen o hezkých a pozitivních věcech“, ale soustředit se na to, co chceme, namísto toho, co nechceme. Jednoduše proto, že nejde směřovat pozornost „od něčeho“. Pozornost vždy směřuje jedině „k něčemu“ – cokoli, čemu věnujeme pozornost, získává naší energii – bez ohledu na to, zda se nám to líbí nebo nás to štve. Určitý předmět součástí naší pozornosti prostě buď je nebo není.
Vše, čemu věnujeme pozornost, se tak stává součástí našeho života. Dejme tomu, že vás začne zajímat cvičení jógy – vaši pozornost potom přirozeně zaujme jakákoli zmínka o józe, které byste si dříve vůbec nevšimli. Jóga se díky vašemu zájmu dostala ve vašem životě do popředí. Budu-li naopak přesvědčený o tom, že svět je plný blbců, pak moje pozornost bude sledovat mé okolí a selektivně z něj vybírat blbce, navíc si na chování každého člověka všimnu sebemenšího náznaku chování, pro které bych ho mohl označit za blbce. S každým novým „blbcem“ pak bude moje přesvědčení ještě silnější, až si opravdu vytvořím poměrně nezvratný obraz světa plného blbců. Nástroj naší pozornosti totiž nelze nepoužívat – už teď jej všichni zručně užíváme k tvoření života, jaký máme. Pokud se nám to nelíbí, je to jen známkou toho, že jej nevyužíváme zrovna vědomě. Odvykli jsme věnovat pozornost svojí pozornosti 🙂
Když k sobě budete trochu upřímní, tak uvidíte, že princip „Energie proudí tam, kam míří pozornost“ opravdu funguje dokonale – život vskutku přináší to, na co se zaměřujeme. Na jednom cyklistickém výletě mě život tuhle pravdu připomněl velice humorným způsobem. Jak jsem tak svištěl na kole a čas od času se mi do vlastů zamotala nějaká ta moucha, napadlo mě: „Ono by se přece mohlo stát i to, že proti mně poletí vosa, zamotá se mi do vlasů, nebude moct utéct a bodne mě do hlavy.“ Hádejte, co se stalo asi za půl hodiny. Dostal jsem sice žihadlo do hlavy, ale zato jsem si připadal jako úspěšný tvůrce vlastní reality 🙂
Otázkou tedy není, zda tenhle princip funguje nebo ne (i když pokud si tím jisti nejste, zkuste mu prostě věnovat pozornost a ověřit si jeho působnost sami v praxi). Tou důležitou otázkou je: proč je pro nás lidi tak složité udržet pozornost u toho, co chceme, a neustále ji směřujeme spíše k tomu, co nechceme, k nedostatkům, k problémům. Krásně to ilustruje další příhoda, která se mi nedávno stala. Běžel jsem překládat jedno sezení. Věděl jsem, že nemám času nazbyt, že za pár minut bych měl být na místě. Natolik jsem se tedy věnoval spěchání, že jsem skoro ani neslyšel, jak na mě někdo volá „Jirka!“ Byl to člověk, za kterým jsem tak pospíchal, ještě s jedním naším kamarádem. Tak moc jsem se soustředil na spěch, že jsem si nevšimnul, že to, za čím pospíchám, stojí vedle mě. Opravdu, trvalo ještě několik dlouhých vteřin, než mi došlo, že spěchat už nemá smysl.
Je v tom cosi hluboce lidského, co známe asi všichni. Jakmile jsme někde zranění, něco nás bolí, naše pozornost se automaticky celá přesune k bolesti. Je to přirozené – v dobách, kdy jsme byli lovci a zrovna na nás útočil tygr, nebyl čas sledovat krásu modrého nebe. Bylo třeba se plně soustředit na svůj strach, na tygra, na přežití. Nic jiného neexistovalo. Z jistého zvláštního důvodu však většina lidí v tomto „válečném stavu“ zůstává stále. Procházíme životem jako ostražitá zvířata, která čekají, kdy na ně vyskočí šelma. Žádná šelma však nepřichází, a tak naše mysl vymýšlí jiné důvody, které by odpovídaly strachu, který tělo cítí – možná přijdeme o peníze, možná nás nikdo nemá rád a skončíme sami, možná nám bude chtít něco vyčítat šéf, možná brzo onemocníme nějakou vážnou chorobou. Jsme plně soustředěni na své strachy, na své problémy a bojujeme o přežití. I v situacích, které nás objektivně na životě neohrožují. Potom si sice můžeme přečíst pěknou knížku o pozitivním myšlení a začít si říkat krásně znějící afirmace, funguje to ale jaksi jen chvíli a po určité době se přistihneme, jak se opět plácáme v životě plném problémů a nedostatků. A začínáme mít pocit, že „to“ asi nefunguje.
Mám pro vás dobrou zprávu: není to vaše vina. To, co jsem výše popsal, je přirozená fyziologická reakce vašeho těla na traumatickou situaci. Tato reakce vám zřejmě v určité chvíli zachránila život. Vaše tělo jen nedostalo signál, že už může nahromaděnou traumatickou energii uvolnit a vrátit se do stavu klidu. A mám hned další dobrou zprávu: z tohohle zamotaného kruhu existuje cesta ven! Naše tělo má nejen schopnost vybudit se k boji o přežití, ale také se vrátit zpět do stavu bezpečí a uvolnění, když nebezpečí pomine. Nádherným a srozumitelným způsobem se traumatem a jeho léčením zabývá Peter Levine v knížce Probouzení tygra.
Řešení je prosté – ve chvíli, kdy nás začíná přemáhat stres a myslíme jen a jen na své problémy, stačí si uvědomit, kde se nacházíme, zorientovat se a uvědomit si, že spousta věcí v našem životě už teď funguje. Najít i ve svém těle nějaké místo, které se už teď má celkem dobře. Žijeme, dýcháme, máme nejspíš střechu nad hlavou… Najdeme spoustu věcí, které jsou v pořádku už teď a které nám mohou být zdrojem pocitů klidu a bezpečí. Čím víc pozornosti tímhle směrem, tím se bude pocit pohody a klidu prohlubovat. Nejde přitom o to ignorovat problémy – jen nalézt stav, v němž budeme mít dost síly problémy skutečně řešit. Pokud ztratím práci, stres mi zřejmě příliš nepomůže. Co mi pomůže, je zhluboka vydechnout, uvědomit si, že žiju, dýchám, vlastně poměrně spokojeně existuji – a říct sám sobě: „Dobře, nemám teď práci, ale mám sám sebe. Co mohu udělat pro to, abych získal vše, co potřebuji?“
Pokud pochopíme princip „Energie proudí tam, kam míří pozornost“ na takto hluboké úrovni, začneme se učit vědomě zacházet se svou pozorností. Všimneme si, kdy se nás zmocňuje vzorec strachu už v začátku a dovedeme dát prostor pocitům bezpečí a klidu. Osvobození od strachu pak začneme vnímat své skutečné možnosti, začneme směřovat pozornost k tomu, co opravdu chceme v životě zažívat. Pokud narazíme na něco, co se nám nelíbí a co nechceme, hned zaměříme pozornost k tomu, co bychom si přáli místo toho. Přestaneme bojovat a začneme si všímat, že nám život prakticky neustále pokládá otázku: „Co doopravdy chceš?“
Tento krok je ještě víc než kroky předešlé především otázkou praxe. Vřele tedy doporučuji, pokud jste tak ještě neučinili, zadat do níže uvedeného formuláře svůj email a získat tak pracovní list s náměty a cvičeními, které pomohou to, co jste teď možná pochopili, začlenit do praktického života.
This MailChimp shortcode is now deprecated. Please insert the new shortcode to display this form.
Leave A Response