Kámen

To si vám takhle na zemi ležel jeden kámen. Sám ani moc netušil, jak dlouho tam vlastně leží, prostě tak nějak věděl, že patří tam, kde je, a bylo mu dobře, nesmírně dobře. Věděl, že tady na zemi se nemusí ničeho bát, že je vlastně se zemí jedno. Nikdy by ho nenapadlo přemýšlet o tom, že by něco mělo být jinak.

Až jednoho dne, mohlo to být někdy odpoledne, uchopila kámen čísi ruka. Kamenu to nikterak nevadilo, věděl, že on je tady v bezpečí. Nicméně ruka do kamene vyryla jakési znaky. Trochu to bolelo, ale kámen to nijak neznepokojovalo, věděl, že je pořád kamenem, na ty prapodivné znaky si neviděl, a i kdyby viděl, stejně by jim nerozuměl.

Najednou se však něco změnilo. Kámen začínal přicházet do styku s čím dál větším počtem lidí. „Podívejte na ty kouzelné znaky, co na sobě má. Když si na ně sáhnete, přinese vám to štěstí!“ Prve to příliš nechápal, divil se, že lidé nevidí jeho, ale nějaké znaky na jeho povrchu, ale pomalounku, polehounku se mu začínal nově projevovaný zájem líbit. „Třeba to vůbec není náhoda, že si ruka vybrala mě a že do mě vyryla ty prapodivné znaky. Třeba jsem byl pro tenhle zvláštní úděl vyvolený… Třeba jsem důležitější než ostatní kameny, ostatně ty znaky jsou toho důkazem.“ Jak čas ubíhal, kámen pomalu začal zapomínat na to, kým doopravdy je, a začal se považovat za těch několik znaků, vytesaných na jeho povrchu.

Jednoho dne si začal všímat, že z toho neustálého dotýkání už jeho znaky nejsou tak čitelné, jak bývaly. Trochu ho to znepokojilo, ale raději tomu nevěnoval pozornost. Nicméně úplně zapomenout na to nedokázal a jakoby magicky mu začalo připadat, že i lidé kolem něj mu věnují čím dál menší pozornost. Až si toho jednou všimnul – uviděl vedle sebe jiný kámen, který nesl na chlup stejné znaky a který se těšil neuvěřitelnému zájmu lidí. „Tenhle starý už vyhoďte, ten už dosloužil.“ „Dosloužil?“ říkal si pro sebe nevěřícně kámen. „Co to má znamenat?“ Cítil se zrazen, zneuznán, nechápal, jak k němu život může být tak krutý. A tak se náš kámen vrátil do prachu u cesty, na místa, kde mu dříve nic nechybělo a cítil se tam jako doma. Teď však tímto domovem pohrdal a myslel si, že ho nemohlo potkat nic horšího než strávit věčnost v pocitech tak hluboké hořkosti.

Až jednou přišlo malé děcko a začalo si s kamenem hrát. Koukalo vykulenýma očima na kámen, jako by ho vidělo poprvé. Ohmatávalo jeho zvláštní tvar svými prstíky a radovalo se z něj. V tu chvíli si kámen uvědomil, že nikde na světě není kamene, který by byl úplně stejný jako on. Jako by ta dětská radost probudila všechny jeho vzpomínky na to, jak krásné je to být součástí toho všeho, co tu je, jak krásné je to být prostě tímhle kamenem.

Tenhle příběh se vám nezdá povědomý jen tak náhodou, je totiž o nás všech. Tak často slyším, jak se lidé dohadují kvůli všemožným věcem, hájí názory, které považují za vlastní, ale většinou to je jen jakýsi nápis, který na jejich povrch vyryla cizí ruka. Cítím ten strach, že když se nápis smyje, tak vlastně nebudou vědět, čí jsou. Často se do těchto her také zaplétám, často začnu věřit, že lidé jsou to, co si myslí, že jsou, že jsou souborem svých myšlenek, názorů, citů a podobných pomíjivých věcí. Začnu si číst to množství nápisů, které na sobě mají a které jakoby schovávají to, co jsou skutečně. A přitom to, co je pod vrstvou těchto nápisů, zpod nich neustále prosvítá a je to tak krásné. Nuže, berte to jako pobídku a zkuste si všimnout, že za tím vším, co obvykle upoutává naši pozornost, je ještě něco víc, něco daleko skutečnějšího, bytost každého z nás. Ať je popsaná čímkoli a jakkoli hustě, vždycky tam je a vždycky bude, dokonce i když se všechny ty nápisy časem ošoupou.