Podzim už je v plném běhu a s ním se zvedají větry. Vítr vždycky fascinoval svou nevázaností a svobodou. Létat tak jako pták… Člověk zasněně zavře oči, roztáhne ruce, s úsměvem na srdci skočí… a vzápětí zas dopadne na zem, aby mu připomněla, kde je jeho místo… Jednoho to zamrzí až naštve. Možná to byly zrovna takovéto pohnutky, které člověka vedly k vynalezení draka 🙂
Zrovna včera se mi spontánně naskytla příležitost jít jednoho takového draka pouštět. Dítě ve mně ji samozřejmě nemohlo odmítnout :-). Tak jsme se s kamarádem vydali na Letnou, kde jsme opatřili řiditelného draka a už už jsme se ho chystali jít řídit.
Drak byl krásný, ladného aerodynamického tvaru. Už při stavbě se začal zmítat ve větru, jako by se už nemohl dočkat toho, až se konečně proletí. Když jsem jej poprvé vypouštěl, tak jsem s údivem sledoval, jak sebevědomě a rychle stoupá vysoko k nebi. S jakou volností si pak pohrával s větrem a vítr s ním! A jak rychle se uměl rozletět, ve chvílích, kdy se na mě řítil, jsem cítil akutní ohrožení na životě, skoro jako by mě chtěl ulovit nějaký dravec :-). Ten strach mě ale dostal hodně do přítomnosti, všechno bylo najednou tak plné.
A konečně došla řada i na mě, tak se i drak, řízený mnou, vydal na svou pouť do nebeských výšin. Kvůli našim počátečním nedorozuměním se pak také stejně rychle vydával na pouť do pozemských hlubin, ale velice rychle jsme si začali rozumět :-). Byl to úžasný pocit, v rukou jsem přímo cítil sílu větru, brzy jsem začal vítr vnímat celým svým tělem. Vítr byl proměnlivý, takže jsem si s ním prostřednictvím draka začal pomalu povídat. Jako bych svýma rukama přímo ohmatával jednotlivé vrstvy vzduchu a hledal místa, která pro dračí let budou nejpříhodnější. Jako bych se téměř začaly smývat rozdíly mezi mnou a větrem. Ukázal mi, že je mým rovnocenným partnerem, že občas může on mě popotáhnout kousek dopředu, občas, když je vítr slabší, zase já musím svým svalovým úsilím vytvořit vlastní vítr, popoběhnout, a tím draka trochu podpořit. Učil mě vnímat, kterým směrem fouká a podle toho se natáčet. Byl neuvěřitelně hravý a ukazoval mi, že pouštění draka není o nějakém řízení, ale o vzájemné komunikaci. Vždycky mě dokázal překvapit a drak na jeho impulzy reagoval pěknými kousky. Podařilo se mi dokonce vyplašit i jednoho ptáka, byl docela překvapený, co to za ním letí za velkého dravce :-).
Potom jsme si dali na chvíli pauzu a draka i s provazy sbalili. Bohužel ne zrovna povedeně, protože provazy se smotaly do jednoho velkého chumle, do takového gordického megauzlu, který bychom ovšem jen velmi neradi řešili po gordicku :-). Rozmotávání provazu nám sice zabralo snad půl hodiny, ale přišlo mi to krásné, s každým zjednodušením uzlu přišla i úleva a osvobození. Přišlo mi to podobné, jak život, občas jsme v různých problémech a vztazích pěkně zauzlovaní, až člověk skoro zapomene, že celý ten velký uzel vznikl zašmodrcháním jediného dlouhého provazu, což dává naději, že vše, co je zauzlované, půjde zase rozuzlovat. A my jsme takové pseudouzlíky na tomhle provazu, jednou budeme rozvázáni, ale nic skutečného tím neztratíme, naopak si užijeme toho, jaké to je být zase konečně volným a svobodným provazem, vlajícím ve větru.
Draka jsme pouštěli ještě dlouho, pomalu jsem se ho přestal bát, vědom si toho, že kdyby mě (ač to je absurdní představa) měl právě teď a právě tady zabít, bylo by to krásné, zemřít v takovémhle rozpoložení. Smrt byla cítit ve větru, její krása se odkrývala v barvícím se listí, všechno bylo díky ní tak skutečné. Najednou mizel rozdíl mezi životem a smrtí, prostě jen všechno proudilo v jednom velkém, neustále se měnícím proudu. A mému dítěti tepalo srdíčko radostí 🙂
Leave A Response