Jednoho večera jsem se vracel domů parkem a cítil jsem opravdu velkou radost z toho, že jsem součástí všeho kolem mě, těch krásných stromů, květin, větru… Viděl jsem jedinečnost stromů, cítil jsem lásku. Najednou jsem zaslechl stromy, jak ke mně promlouvají: Ten cit, co cítíš, je nádherný a moc si ho vážíme. Ale stále však obracíš svou pozornost jen ven, k objektu lásky, k tomu, co je vně tebe krásné a hodné lásky. Zkusil ses však někdy podívat dovnitř? Odkud se tenhle nádherný cit rodí? Kdo je to uvnitř tebe, kdo ho vytváří?
Nevím, jak je to možné, ale v tu chvíli jsem stromům přesně rozuměl a přesně věděl, jak svou pozorností následovat své pocity. Obrátil jsem pozornost dovnitř a spatřil zdroj, ze kterého se rodila láska. Čím více jsem se díval, tím více mě k sobě přitahoval. Byl mocný a nádherný. Rostla ve mně úcta a pocit posvátnosti, a zároveň jsem věděl, že to, na co se právě dívám, jsem já. Skoro jsem se z toho uvědomění rozplakal. Z uvědomění, že jsem součástí téhle božské energie. Náhle se začal smývat rozdíl mezi krásou kolem mě a krásou ve mně.
Přitom Jirka se v porovnání s tímhle obrovským zdrojem stával menším a menším, začaly se smývat rozdíly mezi Jirkou a ne-Jirkou. Těžko se to popisuje, jako bych na chvíli JIrku sundal jako kabát a odložil, a zbyla jen čistá láska, v níž jsem už nebyl oddělený od těch krásných stromů, věděl jsem, že jsem jimi stejně tak, jako jsem Jirkou. Zůstalo cosi všudypřítomného a zároveň neuchopitelného. Cosi, co v každý moment znovu a znovu vytváří celý svět a znovu a znovu ho nechá zanikat, v nekonečné proměně. Chvíli jsem prožíval Jirku a jeho tělo jako nástroj, který tahle síla existence používá. Z Jirky zbyla jen vděčnost téhle síle, nezpochybnitelná důvěra v ní. A ochota se jí odevzdat a sloužit jí, být jejím nástrojem.
Mám pocit, že tohle je to, co se vždycky děje na pozadí skutečně prožívané lásky. Ve stavu zamilovanosti vnímáme nádheru a velkolepost toho, že druhý existuje a stáváme se v porovnání se silou tohoto prožitku stále menšími a menšími. Láska nás ničí, láska nás zabíjí. Proto, když budete pozorní, uvidíte, jak velký podvědomý strach se s prožíváním lásky pojí. Zkuste se mu jednou postavit, oddat se té velkoleposti, nechat se úplně zničit. Stát se tím nejmenším, nejposlednějším, naprosto se odevzdat Životu – paradoxně to je cesta k tomu stát se tím největším, splynout s tím, kdo tento životní proud a vše v něm vytváří. Zní to strašlivě, ale strašlivé to je jenom při pohledu z té strany, na které obvykle jsme.
Tak jenom až zas někdy budete mít pocit, že vás láska a prožitky s ní spojené ničí, tak si třeba vzpomeňte, že to je možná její posvátný účel 🙂 A třeba jí to i dovolte – a uvidíte, co se stane 🙂
Leave A Response