Ztraceni v lese

Silvestr. Mrazivý to den. Teplota vzduchu v prochladlé setnici naší chalupy nám nezabránila vylézt zpod peřin, stejně jako nám teplota venkovního vzduchu nezabránila opustit ještě pořád relativně vyhřátou chaloupku. Na výlet do místních lesů jsme se totiž ohromně těšili. Tedy já rozhodně. Přivést své kamarády do mně tak důvěrně známého lesa, ve kterém jsem strávil své dětství, hrál si zde se skřítky, schovával se v kapradí, sbíral borůvky a drápal se po skalách a po pařezech je pro mě něco jako odkrýt nejniternější kouty mojí duše. Trasa procházky se měla nápadně podobat všem předchozím procházkám, kdy se na tomto místě nechcete courat moc dlouho a přesto chcete vidět to nejzajímavější, co zde k vidění je.

Tu se na jedné lesní křižovatce Honza zeptal: „Půjdeme tou horní nebo tou dolní cestou? Já bych volil tu horní.“ Tiše jsem spolknul prvotní reakci „Co tě nemá, tou horní se vždycky vracíme!“ Měl jsem chuť udělat projednou změnu, snad v předtuše toho, že prožiju něco nového, něco, co bude stát za to.

les

Pokračovali jsme tedy horní cestou, která se začala zužovat a zužovat, až téměř docela zmizela. To mě nikterak nepřekvapilo, protože všechny cesty, které vedou na hlavní hřebenovku, do ní ústí v lepším případě jako nenápadné pěšinky. Do „cesty“ se nám začaly připlétat klády, skály, prodírali jsme se houštím a brouzdali vysokým borůvčím. Hopsal jsem elegantně vpřed a chlácholil se představou, že jsem tu stejně doma jako lesní zvěř, že mě tu rozhodně nemůže nic překvapit. „Opravdu jsi tu tak doma, že tě tu nemůže nic překvapit?“ zaznělo mi v tu chvíli v hlavě jako ozvěna, jakoby ke mně mluvil les. „Jasně, vylezem támhle na ten svah a tam bude značka,“ zněla moje odpověď, jak tomu hlasu z lesa, tak reálným hlasům zbytku party, kterému se nějak nepozdával terén a začali o mém vedení pochybovat. „Uvidíte!“ Vylezli jsme na hřeben a viděli. Tedy spíše neviděli – žádná značka se nekonala. Znejistěl jsem.

Kde se stala chyba? Podobnými cestami jsem tu chodil od malička, musím to tu znát jako své boty. Rozhlížel jsem se po okolí, ale nebyl jsem si úplně jist, kterým směrem se vydat. „Muselo mě zmást sluníčko,“ pomyslel jsem si, „teď v zimě je přeci o kus jinde než v létě, třeba se jím podvědomě řídím.“ V tu chvíli jsem tomu opravdu věřil, a tak jsem se snažil racionálně zanalyzovat, kde tedy teď to sluníčko je a kde asi tak můžeme být my. Podle toho jsem navrhnul další cestu. Nechal jsem se vést svou intuicí, popravdě jsem se ale na cestu příliš nesoustředil, protože se mi les začal tak trochu posmívat: „Opravdu sis myslel, že můžeš dokonale znát celý les? Slyšel jsi někdy o tom, že každý les skrývá svá tajemství? Že v každém lese jsou místa, která nikdy nebyla navštívena?“ Uvědomil jsem si, že tomuhle opravdu věřím, přesto však jsem bláhově myslel, že v tomhle lese jsem doma. Dál jsem se nechal podvědomě vést a hledal cestu, prosil les, ať mi pomůže se nalézt. „Jasně, támhleten svah to bude!“ Vylezli jsme nahoru, abych si zde mohl vyslechnout „Herby, tady už jsme byli. Vidíš? Kolem tohohle ohniště už jsme šli.“ „Nu, alespoň si můžeme být jisti, že tohle je ten typ místa, na které už lidská noha vkročila, ta naše dokonce dvakrát,“ pomyslel jsem si.

Moje pyšné ego už rezignovalo a otevřelo se radám druhých. Dalším cílem tedy bylo neudělat znovu stejné kolečko. „Sejděme támhle dolů do toho údolí, to aspoň připomíná cestu, rozhodně víc než to, kudy jsme šli teď.“ Konečně jsem musel uznat užitečnost této připomínky, i když to ani zdaleka nepřipomínalo cestu, jakou jsem najít chtěl. Snažil jsem se navázat kontakt s lesem a zjistit, co celá tahle situace má znamenat, proč se nám tohle stalo. „Všimnul sis, že to hlavní, cos používal při orientaci, byla touha najít něco známého? Něco, čeho by ses mohl chytit? Dokonce dvakrát jsi vzal zavděk místem, které to byť jen vzdáleně připomínalo. Tak vy lidé jednáte často,“ začal mi ochotně odpovídat les. „Tvrdíte-li, že znáte les, neznáte ho jako celek, v celé jeho kráse. Znáte určité konkrétní cesty, lineární sekvence zážitků, míst, která vám jsou známá. Jak moc se bojíte sejít ze známých cest! Jak neradi se cítíte „ztraceni“, v něčem novém, nepoznaném.“

V tu chvíli mi to došlo. Les mluvil v metaforách. To, co mi takhle předal, se netýkalo jenom bloudění po lese, celé to byla metafora. Jak často v životě raději chodíme po vyšlapaných stezkách, i když víme, že nás dovedou leda tak do… no však vy víte :-). Najednou se ve mně rozlil nádherný klid, začal jsem si užívat to, že jsme se ztratili, začal si užívat celé to dobrodružství. Snažil jsem se takto vzniklé nadšení přenést na zbytek skupiny, zabránit vzniku jakékoli paniky.

Slezli jsme dolů na cestu. Všechno bylo tak nové a neznámé. Na protějším svahu proběhly tři srnky. Na chvíli se zastavily a zadívaly se na nás. Bylo to pro mě výjimečné setkání, setkání s někým, kdo má k lesu opravdovou úctu, kdo ho vnímá jako skutečnou bytost a nebojí se v něm ztratit. Ten má právo říct, že je v něm skutečně doma. Elegance, s jakou ona zvířata odskákala kamsi do hlubších útrob lesa, mi to jen potvrdila.

Ten stav náhlé otevřenosti a vhledu mi, možná přes podobnost se zamilovaností, připomněl Vaška, člověka mně tak blízkého a přesto občas velice vzdáleného. V tu chvíli přišel vhled číslo dvě. Pochopil jsem, že každý člověk se vlastně podobá lesu. Nikdo nemá právo říct, že ho opravdu dokonale zná, nikdo to právo nemá, ani ten člověk samotný. Každý v sobě nese místa, která jsou nepoznaná, nenavštívená, uložena kdesi hluboko – a nesoucí tak svou panenskou nádheru. Lidská duše je nezměrná. Náhle jsem na té metafoře pochopil rozdíl mezi dvěma druhy lásky k lidem – k lesu. Můžu si v lese oblíbit určitou cestu, určitou sekvenci milovaných míst, na která se rád vracím. Stejně tak to, co si o sobě člověk myslí sám, co považuje za svou osobnost, je opět jenom jedna z možných cest lesem. Když se setká s někým jiným, komu se otevře, nalezne nejen novou krásnou stezku v cizím lese, ale zároveň také objeví nové cesty v sobě. Zjistí, že může být i něčím víc, než tím, čím si myslel, že je.

A pravá láska? To jsou ty záblesky, kdy si na okamžik uvědomíme, že ten druhý není jenom ta jediná známá cesta, s níž se identifikuje. Že není ani soubor těch oblíbených míst, míst, která máme rádi, ani těch, kterým bychom se nejraději vyhnuli. Ne, ten druhý je celý les, v celé jeho pestrosti, nádheře a tajemnosti. Les, který můžeme poznávat jak dlouho budeme chtít a vždycky v něm najdeme něco nového. Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi slýchával „Rád bych, abys mě bral takového, jaký jsem“. Usmál jsem se – kdo z nás takhle vlastně vidí sám sebe? To, co o sobě tvrdíme druhým, je zase jen naše naučená vyšlapaná stezka vlastním lesem. Každý jsme však celý les, stejně tajemný pro nás jako pro druhé. Vzpomněl jsem si na ty krásné okamžiky, kdy jsem viděl, že ten druhý je mnohem víc, než je patrné, kdy jsem viděl, že je celým lesem. A že já jsem taky celý les. Možná dokonce ten samý les. Možná jsme všichni jen různými vyšlapanými pěšinkami v jediném velikém lese.

Vydali jsme se po cestě, která oddělovala náš svah od svahu srnek. Najednou jsem ji poznal, byla celá úplně obráceně, než jsem ji znal. Nebyla to sice ta cesta, ke které jsem měl namířeno, ale už jsem věděl, jak se k ní dostat. Tentokrát doopravdy. Místo, kde jsem se cítil tak ztracený, bylo jen několik desítek metrů od míst, která jsem důvěrně znal. Opravdu, stačí se třeba i k nám známým místům dostat z jiné strany, v jiné roční době, a rázem jsou jiná, neznámá, nepovědomá. Každý les skrývá svá tajemství. Byl jsem rád, že se s námi dnes právě tento o jedno podělil.

2 Comments

  • Ala Sapov

    Reply Reply Únor 23, 2013

    Milý Herby,
    děkuji za příjemné chvilky strávené s tímto článkem. Toulala jsem se s tebou i se svými vlastními vzpomínkami. Obrázek je kouzelný, jde z něj teplo. Je ilustrační, vid´? Podobá se spíš parku než lesu, o kterém píšeš.
    Rozsah tvých talentů mě nepřestává mile udivovat. Je fantastické, že to posíláš dál…

    • admin

      Reply Reply Únor 24, 2013

      Ahoj Álo, díky moc za milý komentář 🙂 Taky na to rád vzpomínám. Taky začínám mít víc a víc pocit, že sdílet přes tenhle blog má smysl. Zrovna pracuju na tom, aby se to mohlo dostat ke každému, koho by to mohlo zajímat. A vůbec, napíšu ti radši na fb 🙂

Leave A Response To Ala Sapov Cancel reply

* Denotes Required Field