Tanec

Jsem všude a nejsem nikde. Menší než jediný bod a zároveň sahající do nejzazších dálav.

Neexistuji.

Cosi ve mně se pohnulo. Neznámá touha. Touha poznat nepoznané? Touha prožít, kdo vlastně jsem? Nevím. Nemůžu jí odolat. Je to jak malá černá díra, která do sebe bez rozmyslu začíná nasávat všechno.

Jsem jako vysátá houba, nasávající do sebe čistou vodu. Rozpínám se do všech stran, rozpínám se dovnitř sebe. Tlak je větší a větší, už se nedá vydržet…

S výdechem se probouzím. Nejasně si uvědomuji, že jsem právě získal tvar. Je pro mě nový, chci ho poznat. Stále v sobě cítím celý vesmír, s každým nádechem ožívá, s každým výdechem umírá. Jsem sérií po sobě následujících velkých třesků.

Každý nádech přináší pohyb. Děje se nezávisle na mě, jen jej pozoruji. Cítím, jak se má kůže dotýká vzduchu. Povídají si spolu živým rozhovorem. S impulsem dalšího nádechu se mé tělo protahuje do dálky. Jako by to nemělo hranic, jako by mé ruce ani nohy nikde nekončily, jako by ten, kdo je nazval končetiny, vůbec nevěděl, o čem mluví. S výdechem se uvolněně hroutím do klubíčka. Nádech do těla vnáší další pohyb a napětí.

Náhle nekonečnost mého rozpínání cosi zastavilo. Narazil jsem na hranici, cosi, co říká: „Tady už nejsi ty, tady tvůj vesmír končí a začíná můj.“ Dotyk cizí kůže.

Překvapení, rozčarování, zaujetí. Zaujetí. Cizí vesmír. Celý cizí vesmír. A pro mě celý nový vesmír prožitků. Dotyk cizí kůže je jiný než dotyk vlastní kůže. „Pojď si hrát,“ vyzývá mě dotykem druhé tělo, „každý žijeme ve svém vesmíru, ale spolu můžeme vytvořit úplně nový vesmír.“

Zaujatě prozkoumávám jeho hranice. Každý nový dotyk mě překvapí, přináší nepoznané zážitky. Nemám žádný záměr, stále se svobodně pohybuji v rytmu svého dechu. Naše rytmy se prolínají. Každý nádech je překvapením, jednou přinese bouřlivý a rychlý pohyb, jindy přinese uklidnění a spočinutí v tichém objetí. Přiblížení střídá oddálení, síla střídá jemnost.

Nemám žádný záměr, jen otevřeně prozkoumávat nové. Není zde žádný tlak. Každý dech rozčeří mé tělo, jako když se foukne na vodní hladinu. Stejně tak každý dotek. Pohybuji se tisíci nepředvídatelnými směry, v ladných křivkách sleduji příběh vzájemného dotyku. Nic jiného neexistuje. Pohyb nevychází ze mě ani z druhého těla. Prostě se děje, my jsme jen jeho tichými účastníky a pozorovateli. Nejsem ten, který dává impulsy, ani ten, kdo je přijímá. Prostě jsem, ostatní slova ztrácejí smysl.

Vnímám se jako neopakovatelnou souhru pocitů, pohybů a dotyků, ztrácím kontrolu nad tím, kde je která část mého těla. Hranice mizí, stáváme se jedním tělem. Vzduch je živý a přidává se k tanci. Rytmus celého vesmíru se prolíná s rytmem tohoto tance. Rytmus, který tu přetrvává věky.

Rozpouštím se v tom nekonečném bytí, ztrácím tvar, stávám se tím nekonečným tancem. Nemám konce ani začátku, jsem všude a nejsem nikde.

Leave A Response

* Denotes Required Field