Zvuk přináší svobodu tělu, tělo dává svobodu zvuku. Znovu jsem se o téhle jednoduché pravdě, kterou naši předkové moc dobře znali, přesvědčil při dnešní katarzní procházce lesem. V civilizaci zatím obvykle, i přes snahu otevřít se a uvolnit se, nedovolím svému hlasu, aby plně využil veškerý svůj potenciál, vždycky se najde nějaký strach či stud, které mě drží trochu zpátky. Tohle všechno ví i moje tělo, které je všemi těmi strachy ztuhlé a stažené. Za vším tím se skrývá odvěký strach plně se odevzdat vlastnímu prožívání, strach, že nad obrovským přílivem emocí úplně ztratím kontrolu, strach, že se zblázním (nebo budu za blázna považován). Právě tomuhle strachu jsem se vydal čelit do lesa.
Stejně jako v jiných případech, i zde za tento strach nemůžou druzí lidé, tento strach je ve mně. Proto se mnou do toho lesa odešel taky. „Nebudu tu rušit? Můžu si dovolit tady ječet?“ našeptával mi. V tu ránu na celý les zaskřehotal nějaký pták. „Proč by se vlastně ptáci v lese projevovat mohli a já ne?“ došlo mi. Našel jsem si tedy příjemné místo, kde rostlo pár břízek, a chystal se na svůj osvobozující hlasový projev. Zhluboka jsem se nadýchl a začal nejdřív hlasitě vydechovat, tělo odpovídalo postupným uvolňováním. Nejdřív jsem dovolil pustit ven svůj hněv a začal jsem vrčet jako zvíře. Nádherně mě to usadilo do přítomnosti, cítil jsem svou sílu, cítil jsem, jak proudí celým tělem. To mi dodalo odvahu postavit se svému strachu a zaječet si. Pomohl jsem si tím, že jsem zmáčknul napjaté svaly (scalenus anterior) po stranách krku a z plna hrdla zaječel. Cítil jsem, jak se svaly na krku uvolňují, jak ten zvuk rozvibrovává celé tělo. Zopakoval jsem to několikrát a úplně se tomu zvuku odevzdal. Nádherný zážitek, krásný čistý vysoký zvuk, který ozvěna nesla ještě notnou chvíli poté, co jsem ječet přestal. Ptáci zpívali dál, žádné drama se nekonalo, což mě dosti uklidnilo a posílilo v pocitu, že les mě plně přijímá a že sem mé zvuky patří stejně jako cokoli jiného. Na plné kolo jsem se rozesmál, užíval jsem si tu nově nabytou emoční svobodu. Cítil jsem radost z toho, že jsem v tuhle chvíli emočně zdravý, otevřený člověk, který může zkoumat své nové a nové možnosti. Který se nemusí bránit hněvu, smutku, radosti, vzrušení… Začal jsem si hrát s možnostmi, které moje tělo, mé emoce a můj hlas mají. S každým novým zvukem jsem se víc a víc otevíral, víc a víc odevzdával, cítil jsem, jak každý zvuk, každá mantra, každá píseň přináší léčení celému mému tělu i duchu. Začínal jsem živě cítit spoustu míst na svém těle, které jsem dlouhou dobu necítil, jako by mě někdo naplnil živou vodou. Cítil jsem sílu svých kořenů, v písních, které jsem zpíval a které v sobě nesly lidovou moudrost o přirozeném prožívání různých emotivních situací. Naplnila mě radost z toho, co všechno můžu.
Vřele toto cvičení doporučuji. Dříve pro lidi bylo přirozené používat svůj hlas jako přirozené vyjádření všech svých emocí. Při mluvení, při zpěvu… My to z nějakého důvodu neděláme a platíme za to těžkou daň, naše těla pak nejsou zdravá a silná, často se různým emocím neodevzdáváme, ale nekontrolovaně jim propadáme. Těla všude možně bolí – a přitom řešení je tak snadné, jen si ho dovolit. A pokud by přece jen někdo z vás měl pocit, že v lese ruší a cítil se kvůli tomu špatně, můžete to vyřešit podobně jako já – vezměte s sebou igelitku (možná ani nemusíte, protože v lese docela pravděpodobně nějakou najdete) a při všem zpívání a vřískání po lese sbírejte odpadky. Dobrý obchod, ne? Lesu se tím uleví a vám také. A nemusíte se bát, že by se na vás nedostalo, naše lesy jsou v tomhle ohledu velice štědré 😀
Leave A Response