Malé volební zamyšlení

Právě se otevřely volební místnosti a já si všímám, jak velkou výzvou pro nás pro všechny právě probíhající volby jsou. Výzvou, ale i příležitostí. Odkrývají totiž vše, co v nás leží jinak hluboce skryto. Ať už to jsou dávno pohřbené naděje a sny, nebo obavy, jež dostávají prostor jen v těch nejčernějších snech.

Nebojte se, nemám v plánu vás přesvědčovat o té či oné pravdě. Abych byl upřímný, k tomu bych nejprve potřeboval umět přesvědčit sebe. Zní mi v uších slova mého spolubydlícího a dlouholetého kamaráda – pokud dokážeme volit beze strachu a srdcem, pak jsme vyhráli, ať už je výsledek jakýkoli. I když to tak často nevypadá, jako lidské bytosti nejsme zas tak složití – všichni do jednoho chceme žít naplněný láskyplný život. I když se možná někdy liší představy o cestě.

Můj osobní vztah k politice je poněkud zvláštní. Intenzivně jsem se o veškeré politické dění zajímal asi do svých dvanácti let, kdy jsem doznal, že politika je (slušně řečeno) hodně divná hra a pokud budu chtít tento svět někam posunout, budu zřejmě muset hledat jiné cesty. To jsem také v další části života dělal nejlépe, jak jsem dovedl. I proto mě překvapilo, když jsem teď poměrně zapáleně sledoval celý průběh voleb, s nadšením toho malého kluka, který ještě nebyl zahořklý. Možná to je tím, že mi je třicet, ale můj pohled se opět posouvá a mění.

Často slýchám průpovídky o „těch sviních tam nahoře, co jen kradou“. Ačkoli téhle zahořklosti rozumím a našel bych jí v sobě taky dost, čím dál víc mi přijde, že to není až tak docela fér. Nevěřím totiž na to, že existuje svět zlých politiků, kteří jsou „tam nahoře“, kteří jsou v něčem odlišní od běžných občanů. Světem politiky jen hýbou daleko větší energie a peníze. A to množství energie zviditelní leccos, co bylo dříve skryté. Nechci nikoho ospravedlňovat, jen poukázat na to, že často právě ti, kteří nejvíc křičí o morálce, by možná sami byli překvapeni, čeho všeho by byli schopni, kdyby jen měli příležitost.

I my jsme ve svých malých životech často politiky. Neseme svou vizi světa, která mnohdy není ke všem zrovna milosrdná, používáme všemožných strategií, abychom si prosadili svoje a ukázali druhým svou pravdu. Někdy jsme krutí, jindy blahosklonní. Stačí se podívat do předvolebních debat a je vidět, jakým politikem každý z nás je. Je to přirozené, lidské, všichni se stále učíme, jak spolu na této zemi žít co nejlépe – a je to cesta plná škobrtnutí a problémů. Ale je to cesta!

Za sebe musím říct, že obdivuju každého, kdo do politiky vstoupí – už za tu odvahu postavit se vlastním stínům, ukázat všem to, co většina z nás drží zamčené uvnitř a proto pak ráda ukazuje prstem. Vážím si osobností, kteří jsou natolik zralí, že se odváží do toho temného lesa politiky a zachovají si aspoň nějaké zdravé jádro.Jsem vděčný, že i přes všechny kauzy a trapasy tahle země stále nějak funguje a že jsou tu lidé, kteří se o ní odváží snít.A to jsme my všichni.

Ať už volby dopadnou jakkoli, bude náš prezident věrným obrazem toho, jací jsme my. Ať v tom dobrém či zlém, ať se nám to líbí nebo ne. Pokud dokážeme otevřít své srdce tomuto zrcadlu, ať už nám ukáže cokoli, pokud se dokážeme navzájem respektovat, i když spolu třebas ne vždy souhlasíme, pak jsme opravdu vyhráli.

Tak přeju šťastnou ruku – a jdu splnit svou občanskou povinnost 😉