Krok 6 – Klíč k síle a důvěře

Všechna síla vychází z nitra. 

Jestliže si myslíš, že jakákoli věc nebo osoba ti může přinést štěstí, velmi se mýlíš. Splněním přání, ať osobou či věcí, nastane vakuum mysli, do něhož okamžitě vstoupí nekonečná síla átmana. Tento stav, trvající třeba jen pouhý zlomek vteřiny, způsobuje pocit úlevy, klidu a štěstí. Není to tedy ani osoba, ani věc, která ti štěstí přinesla, ale átman či brahma, prostě božské Já. 

Eduard Tomáš

Živě si pamatuji, jak jsem si tato slova pana Tomáše přečetl poprvé. „Nechtěj nic, a získáš všechno,“ znělo mnou jako ozvěna a naplňovalo mě to neskutečnou blažeností. Slova se dotkla čehosi hlubokého, čehosi zásadního. K této kapitolce jsem se rád vracel, až se moje knížka 108 meditací na této straně začala vždy sama spontánně otevírat :-). Ta slova totiž míří přímo do černého, roztínají omyl, v němž většina z nás většinu času žije, jako ostrý meč.

Pokud vás někdy naštval někdo blízký, určitě to znáte. V tu chvíli pevně věříte tomu, že to byl „on“, kdo vám něco způsobil. Cítíte se ublížení. Stejně tak, když si třebas koupíme nějakou věc, po které jsme dlouho toužili, věříme, že to je právě ta věc, která nám přinesla uspokojení, jež prožíváme. Jenže zapomínáme na jednu věc – ať už jsme naštvaní, rozmrzelí, smutní či nadšení a šťastní, všechno se to odehrává uvnitř. Vnější věci fungují pouze jako spouštěče, pomocí kterých si my zvolíme svůj vnitřní stav. Děje se to obvykle nevědomě, nicméně zodpovědnost za to neseme my sami.

Šestý princip nás obrací dovnitř, ke zdroji vlastní síly, a vede nás tak k radikálnímu přijetí zodpovědnosti. Přestaneme-li hledat vnější zdůvodnění toho, co se nám v životě děje, a začneme-li hledat uvnitř, navracíme se k své vlastní přirozené autoritě. Autorita je zajímavé slovo, neboť je odvozeno od slova autor, tedy tvůrce. Koho považujeme za tvůrce své reality? Komu jsme se rozhodli odevzdat svou skutečnou sílu? Tady pozor – skutečná síla nepatří v pravém slova smyslu nikomu konkrétnímu – není moje víc než vaše. Asi nejpřesnější by bylo říct, že je „naše“.

Před několika lety, bylo to krátce po zasvěcení do mistrovského stupně reiki, jsem si uvědomil, že je směšné se neustále dohadovat, kdo co způsobil, kdo za co může. Pokud vnímám něco, co si žádá pozornost, je zbytečné řešit, je-li to moje nebo tvoje. Je to prostě naše – a pokud to vnímám, mohu s tím také něco dělat. V této době se mi také dostala do rukou knížka Život bez hranic, v níž jsem se seznámil s havajskou metodou léčení ho’oponopono. Ta vychází z jednoduchého principu radikálního přijetí zodpovědnosti – za vše, co se v mém životě děje, nesu plnou zodpovědnost já. Není nikdo, kdo by mi něco „způsoboval“. Neznamená to, že jsem si vždy vědom toho, jak jsem danou situaci ve svém životě vytvořil, znamená to ovšem, že mám vždy k dispozici zdroje, které jsou dostatečné na to, abych danou situaci mohl vyléčit. Neznamená to ani, že by za všechno bylo zodpovědné mé ego, malé já, které si připadá oddělené od zbytku světa, spíše nás tento postoj přímo obrací k naší skutečné podstatě, ke zdroji všeho prožitku, k transcendentnímu „my“.

Jak paradoxní – veškerá síla vesmíru je nám k dispozici ve chvíli, kdy přestaneme bojovat a spojíme se se vším, co je. V každém místě a čase máme k dispozici vše, co potřebujeme. Je na nás, zda se rozhodneme přijmout realitu takovou, jaká je, a postavit se k ní tvořivě, nebo ji začít popírat, bojovat s ní a oslabit tak sebe sama. Zdroj uvnitř nás je k dispozici neustále. V podstatě lze říci, že tady a teď už máme k dispozici vše, po čem skutečně toužíme – jen si toho nejsme vědomi. Jak říká pan Tomáš – nikdy ve skutečnosti netoužíme po vnější věci nebo člověku. Doopravdy totiž toužíme po stavu mysli, který budeme prožívat, pokud se naše touha naplní. Toto zjištění nám dává obrovskou svobodu. Není přitom třeba se stranit vnějších věcí – můžeme si jich užívat, nicméně s vědomím, že si vlastně užíváme stavu mysli, který sami vytváříme. To postupně ubírá motor mnohým dramatům našich životů.

Sám jsem se tohoto principu dotknul o vánočních prázdninách. Slunce se chýlilo k obzoru a ve mně zrovna bouřily všemožné emoce. Sebral jsem se a vyrazil na procházku do zámeckého parku. Tady jsem měl soukromí a dovolil si vyjádřit to, co se ve mně zrovna odehrávalo. Vše dostalo prostor ve spontánním zpěvu. Přestal jsem ten proces kontrolovat a jen zvědavě naslouchal, kam mě můj hlas zavede. Vzniknul ve mně obrovský prostor, ve kterém bylo vše v pořádku.

Našel jsem si v parku místo, kde jsem se mohl postavit čelem k zapadajícímu Slunci. Jeho energie mě přímo zaplavovala. Začal jsem cvičit systém cvičení, který mě mé tělo učí během posledních let (o jeho principy se s vámi podělím snad někdy příště). Spočívá v rytmických kývavých pohybech, které vlastně neděláte vlastním úsilím, ale necháte se nést silami setrvačnosti a gravitace. V proudu pohybu ze mě opadávaly strachy a napětí a moje tělo se postupně víc a víc uvolňovalo do pocitu bezpečí a důvěry. Jako malé děcko, které se s usínáním noří do své peřinky. Jako kdyby o mě sama tíha matky Země láskyplně pečovala. Vypadalo to, jako by ten pohyb nikde nevznikal a jen mě nesl. Proudila mnou obrovská síla, která byla mnou a zároveň mě přesahovala. Uprostřed všeho pohybu jsem se spojil s klidem svého nejhlubšího nitra.

Pokud se také chcete propojit s vlastním nitrem a s vlastním zdrojem, přihlašte se a získejte tak tipy, které vám mohou přinést inspiraci do praktického života.

This MailChimp shortcode is now deprecated. Please insert the new shortcode to display this form.