Podělím se s vámi o jedno krásné odpoledne, kdy jsem zakusil, jak je možné plynout životem bez lpění na egu. Žádné mystické vytržení, žádná barevná světla, ale o to hlubší a užitečnější mi tahle lekce přišla.
Začíná pondělní odpoledne a já s kamarádem máme v plánu udělat si oběd a trochu si zahrát. Ač o půl hoďky později, mám nezdolný pocit, že přicházím v ten správný čas. A hned se mi to potvrdilo – kamarád otvírá vchodové dveře asi milisekundu poté, co jsem zazvonil na zvonek, což lehce podráždilo můj sympatikus. Jakmile se mi opět ustálil srdeční rytmus a hladiny hormonů se stabilizovaly, třeseme si vesele rukama.
V druhé ruce třímám naložené maso, zjišťujeme však, že ani jeden z nás nemá hlad. Tak prostě nevaříme. Klábosíme o hudbě, o vločkové kaši se švestkama, o uprchlících a podobných každodenních záležitostech. Pouštíme si hudební objevy poslední doby. Kamarád mi pouští svou kytarovou píseň, kterou by chtěl předělat pro klavír. Tímhle se my zdejší mladí muži bavíme: vytváříme si navzájem covery písní, které ještě nikde nevyšly. Hudba přitéká stejně přirozeně jako voda z kohoutku.
Teď má ale přijít zlatý hřeb dnešního odpoledne: Worms World Party – hra našeho mládí. Dnes se utkají týmy Enlightened a Hell Outcasts. „Měl bych teď úplně náladu něco tvořit,“ svěřuje se mi kámoš, když hru spouští. „Super, tak se teď budeme moct navzájem tvořivě ničit!“
Bez dlouhého nastavování spouštíme match. Hned na začátku Buddha odpaluje Ozzyho. Joker ze závěsu pokládá dynamit k patám Dalajlámy a několika hbitými přeskoky na laně se klidí do bezpečí. Osho dvěma přesně mířenými střelami raní Elle Driver. Vincent Vega se mstí a smaží plamenometem Karmapu, toho času vtěleného do červa. První kolo zakončuje Eckhart Tolle, který z nitra své jeskyně přivolává zemětřesení. 1:0.
Oba dva se svými červy předvádíme husarské kousky. Všímám si, že je něco jinak než obvykle. Užívám si kvalitu hry a snažím se dát ze sebe to nejlepší, ale nijak mi nezáleží na příbězích jednotlivých červů, jsou tím, čím jsou – 2D postavičkami na velké LED obrazovce. Nebojím se o ně, nerozčiluje mě, když se kamarádovi daří mé červy odpravovat, mám radost z každé povedené akce, ať už se odehraje na jakékoli straně. Upřímně se směju našim chybám. Děje se přesně to, co se dít má.
Po druhém kole remizujeme.
Vím, že ještě musíme odehrát rozhodující kolo. Sice mi za hodinu jede vlak, ale tak nějak tuším, že jsme v čase Kairos – že je na vše přesně tolik času, kolik je potřeba. Když finišujeme, píše mi nervózní maminka, která už začíná mít chuť užít si náš klasický předodjezdový stres, píšu jí z místa tohohle hlubokého klidu, vím, že není důvod pouštět staré ohrané desky.
Hra končí výhrou kamaráda v pravý čas.
„Co s tím masem?“ táže se mě.
„Jestli na něj máš chuť, tak si ho nech, já aspoň řeknu, že bylo dobrý – víš co, vlak za chvíli jede, ještě si musím rychle sbalit a nemám čas na jakýkoli zbytečný vysvětlování,“ směju se. „Ale musíš mi vrátit pikslu, jinak by to nefungovalo.“
Vzpomínám si na slova Jena Bílého: lstivý válečník může v případě potřeby lhát, důležité je, jestli je svými činy a svým životem věrný nejhlubší pravdě svého srdce.
Po cestě cítím přívaly inspirace a jsem vděčný za to, jak život vše dokonale vede, když se mu člověk nebrání. Přichází mi spousty nápadů k budoucím projektům, vím, že se jich nemusím chytat, že tuhle vizi budu krok za krokem podobně a přirozeně naplňovat. Jsou tu se mnou, jako dobří přátelé, kteří v klidu počkají na tu pravou chvíli.
Přicházím domů a ten klid cítím dál. Rodiče mě zdraví rozmrzelým tónem. Na chvíli mnou projede takový ten starý pocit viny, pocit malého kluka, na kterého se maminka s tatínkem zlobí. Něžně ho pohladím: „Neboj, jsi v bezpečí. Nic špatného jsi neudělal, užívat si života je to nejlepší, co můžeš dělat. Podívej se na čas, máš ještě dobrou půlhodinu a přitom už zbývá udělat jen pár věcí. Zkusíme si to užít a být milí i na ty dva, co ty na to?“ Tomu malému se tahle myšlenka líbí. Povídáme si s rodiči milým tónem a vše běží hladce, mamčina lehká nervozita se mě už nedotýká, pomalu uvadá a mění se v takovou tichou bdělost. Sleduju, jak se bavíme o tom, co si chci a nechci vzít s sebou, pozoruju, jak nevěnuju pozornost starým filmům o závislosti a osamostatnění, když mi mamka dává nějakou zeleninu a jogurty. Necítím kolem toho žádnou úzkost – nic z těch věcí nepotřebuju a mohl bych je odmítnout, ale vím, že rodičům tohle dělá radost. Necítím ani, že bych je využíval, spíš nás vidím jako rodinu, která se vzájemně podporuje. Nepochybuju ani trochu o tom, že já tomuhle celku svým dílem přispívám. Opět cítím, že vše funguje dokonale.
Balím si pár pohozených věcí, vše je rychlejší než obvykle. Dokonce mi zbývá čas na to se i navečeřet, tentokrát už doopravdy.
„Ten grep mi nejde dát do pytlíku, zkus to ty,“ podává mi maminka pytlík s kusem ovoce. Beru je do ruky a ty dvě věci jako by si samy našly k sobě cestu. „Ty jseš šikovnější,“ směje se na mě mamka. Usmívám se na ni a vnitřně si říkám – oba jsme přece šikovní. A trochu se podivuji nad tou změnou z té nervózní maminky, kterou znám z dětství, která by mi nervózně grep vyrvala z ruky a vztekle by i tuhle nejmenší věc chtěla udělat za mě.
Jsem na odchodu a se všemi se dvojnásobně loučím – s kočkou Bárou, maminkou Jiřinou, tatínkem Jardou a psem Ťapinou. Cítím, že je mám všechny rád a že je zase brzy rád uvidím. Loučení z nějakého důvodu není tak ubrečené jako jindy, cítím, že jsem přinesl přesně to, co jsem měl, a všichni jsou tak nějak spokojení.
Na nádraží přicházím s předstihem. Užívám si podvečerní atmosféru. Cestující čekající na mírně zpožděný vlak. Nějaká dívka plačky prosí rodiče, aby ji vzali autem, aby se ještě stihla aspoň trochu učit. Dle tónu hlasu to vypadá, že její prosba zůstane nevyslyšena a domů se vrátí kdo ví kdy. Soucítím s ní, a zároveň vím, že to je v pořádku. Život žije sebe sama a dává všem neustále ty nejlepší příležitosti, kterým nemusím vždycky úplně rozumět.
Už hlásí ten můj. Jdu na nástupiště, přistupuje ke mně jakási paní středního věku a oslovuje mě. V první chvíli mi projede hlavou myšlenka: „To už se žebráci dostali z Hlaváku i do Chlumce?“ Paní ale jen potřebuje pomoct dostat do vlaku takový ten vozík, z něhož bude nabízet nápoje. Samozřejmě přikyvuju a cítím radost z toho, že jsem na správném místě, že můžu být užitečný. Povídáme si o tom, jaký je teplý zimní večer a že jsou rychlíky do Prahy z Nymburka odkloněné. Vlak přijíždí téměř přesně tam, kam potřebujeme, koordinovaně provádíme celý manévr.
V kupé, vyhrazeném pro minibar, sedí slepý pán. Paní barmanka mu ochotně hledá místo ve vedlejším kupé a volá na mě uličkou: „Máte u mě kafe!“. Vida, tak se dokonce zahřeju i zevnitř. Všichni lidé jsou k sobě podivně a tiše vstřícní. Všechny potenciální třecí plochy po sobě organicky kloužou jako dvě dobře promazané chrupavčité plochy v kloubu.
Spouštím svůj noťas, abych mohl zapsat to vše, co mi přichází. Nejde zapnout – asi zas nějaká aktualizace. Ani do příběhu „Proboha, co se s tím strojem zase děje, co si jen počnu,“ se mi zrovna nechce vstupovat. Chci teď prostě a jednoduše psát, cítím, že to je teď to, co je v tuhle chvíli důležité. Mačkám tlačítko restart.
A tak si tu teď ve vlaku, který jede odklonem, popíjím levnou rozpustnou kávu se dvěma mlíčky, a náramně si ji užívám. Dárek od Vesmíru, který voní jako dnešní odpoledne.
Vím, že takhle můžu hrát hru života každý den, stačí, když si vzpomenu. Stačí, když si uvědomím, že jsem víc než jen soubor všech svých zvyků. Že nejsem 2D červ s nápisem „JIRKA“, ale projev jakési inteligence, která tohohle červíka oživuje a je tu vždy pro něj, připravená poskytnout cokoli, co je v danou chvíli třeba. Cítím vděk za to, že můžu být Jirkou a přinášet jeho nejlepší kvality do každého momentu.
P. S. Inspirováno skutečnou událostí. Tahy (nikoli však jména) červů jsou částečně smyšlené a nemusejí se nutně zakládat na realitě.
Leave A Response