Vracím se takhle krátce před půlnocí v rozverné jarní náladě od metra domů a jen se nestačím divit, co se tu najednou po oteplení vyrojilo krásných chlapců. Přemýšleje o tom, zda byli v zimě přilepení k ústředním topením nebo zda jsem si jich jen nevšimnul přes vrstvu zimních bund, zapovídávám se s jedním sympatickým pejskařem (tedy přesněji řečeno nejdřív se se mnou zapovídal jeho pejsek, pak teprve on).
To už se ale loučím, protože přicházím ke své cílové destinaci. Vchodové dveře zrovna otevírá další mladík, z čehož mám tentokráte čistě pragmatickou radost, neboť, vraceje se zrovna z hor, mám klíče zahrabané někde v útrobách velkého batohu. Chlapec mě ochotně pouští a společně cestujeme výtahem, já do druhého patra, on do třetího.
Už už se chystám přeci jen najít své klíče a dobýt tak svou oázu klidu, tu však koukám, že na dveřích není sedmička, jak bych očekával, ale šestka. Pomalu mi dochází, že v lepším případě jsem v jiném patře, v horším případě v úplně cizím vchodě. O patro výš se právě zabouchly dveře a za nimi zmizel poslední prokazatelně nespící člověk. Bohužel jsem nestačil absurditě celé této situace uvěřit dost rychle na to, abych ho odchytil.
Naivně jsem ještě seběhnul dolů a vyzkoušel, zda přeci jen náhodou nejsem ve vlastním vchodě a zda mi nebudou fungovat moje klíče. Opravdu nefungovaly.
Co teď? Strohá půlnoční ulice se vůbec netvářila, že by měla v plánu v nejbližších několika hodinách poslat nějakého zachránce. Morální dilema. Být o půlnoci zvonícím podivným turistou, vyprávějícím právě probuzeným lidem neuvěřitelnou historku o nedobrovolném uvěznění? Ustlat si na schodech před výtahem v přízemí? Představil jsem si, jak asi může studit takové lino před výtahem, a po morálních pochybnostech jako by se zem slehla :).
Zkusím to nejdřív ve třetím patře, na místě, kam všechny stopy ukazovaly na posledního možná ještě nespícího člověka. poslechové zkoušky ovšem byly velice neprůkazné, odnikud se neozývalo ani výrazné chrápání, ani zvuky, prokazující nějakou bujarou bdělou aktivitu. „Zkusím intuici,“ řekl jsem si a jal se odhadovat, jak se tak asi mohl dotyčný jmenovat. Na dveřích byla tři jména, o nichž jsem byl přesvědčen, že bych je takovémuto člověku nikdy nedal, tak jsem tedy vsadil na náhodu. Zvoním na první dveře. Nic. Zkouším tedy druhé dveře. Také nic. Třetí dveře – nic, jen ticho, jako nevítaná předzvěst mého předvýtahového lože :).
Já se však nevzdávám a pokračuji druhým patrem. Techniku Zvonění 1.0 upgraduju na Klepání 1.8, výhodou je spolehlivé přivolání nespících a menší pravděpodobnost probuzení spících, dá se tedy používat masivněji :). Moje nadšení z této techniky však poněkud opadá, když stojím před posledními zbývajícími dveřmi v přízemí. Ne, že by se technika odhadování podle jmen nějak osvědčila, ale jména Petr a Anastázie ve mně evokují v tuto dobu již dozajista spící důchodce.
I přesto však klepu na dveře. Srdíčko mi málem puká radostí, když uvnitř slyším jakousi zvukovou odezvu a za pár chvil se dveře otevřely. Kupodivu jsem onu absurdní historku neprávěl žádnému důchodci, ale chlapci možná jen o pár let staršímu. Definitivně tedy opouštím teorii o možnosti odhadnout lidi podle jmen na zvoncích a s upřímným vděkem vůči svému zachránci definitivně opouštím i tento vchod.
A když klíč zajíždí do zámku, do nějž skutečně patří, vstupuju dovnitř s obdivem, jaký je život úžasný scénárista 🙂
Leave A Response